PŘÁTELSKÉ RADY

V tomto vyprávění autor zjišťuje, že se někdy musí během hry vyrovnat s některými „přátelskými“ radami.

 

                                                                        „Snažte si zapamatovat, že člověk může být

                                                                         jen průměrný golfista, ale přesto dobrý křesťan,

                                                                         gentleman a v některých směrech i hodný vaší úcty.“          

                                                                         (Horace Hutchinson, 1886)

Středa, 12. Srpna, 1970

Dnes se k nám připojil muž, který se představil jako Peter. Tvrdil, že Calvina zná z kriketu, ale z jeho umírněného vystupování se mi zdálo, že s vitálním a přímočarým Calvinem nemůže mít jakýkoli bližší vztah. Řekl, že má handicap 13, a my jsme se snažili vypadat, jako kdyby to na nás udělalo dojem. 

Peter pozorně sledoval moji přípravu před každou ránou. Po čtyřech jamkách mně to natolik znervóznilo, že jsem ho požádal o radu. A to byla, jak jsem si později uvědomil, fatální chyba.

Skočil po mně s dychtivostí hladového tygra, který spatřil bezbrannou antilopu. A zeptal se: „jste skutečně spokojen s vaším gripem?“

Zkroutil mi ruce a tvrdil, že to je Vardonův grip. Já jsem si myslel, že to má spíš něco společného s Bostonským škrtičem. Se zablokovanou pravou rukou jsem nejprve zahrál air shot, a potom pull do křoví. Na můj nervózní úsměv Peter reagoval tím, že mi přikázal, abych při držení hole natočil ruku tak, aby na ní bylo vidět méně kotníků!

Na 6. jamce opravil můj postoj u míče. Ramena mi srovnal tak, že by i Qusimodo vypadal rovný jako čára. Čtvrtou ránu na této jamce jsem zahrál do potoku, vylovil míč a koutkem oka jsem zachytil, jak Calvin se nad tímto mým utrpení nepokrytě baví.

Málomluvný Peter šel po mém boku k sedmé jamce a svojí přítomností mi bránil v tom, abych si jadrnými slovy ulevil od svých depresí. Upravil mi postavení nohou. Nějakou chvíli mi však trvalo, než se mi podařilo splnit všechna jeho přání. Natočil jsem se šikmo k míči, jako artritický krab, a uvědomil si, že z této pozice mám jedinou možnost: prudce napálil míč.

Na 13. jamce začal Peter pracovat na mých pažích. Jejich část, mezi lokty a rameny, mi těsně přitiskl k tělu, aby eliminoval to, čemu se říká „flying elbow“, tedy létavý pravý loket. Při otočení jsem si připadal jako červ. Napřáhl jsem se tak, jak mi jen týraná ramena dovolovala a celou svou váhu jsem vrhl dopředu na nešťastný míč.

I když golf nehraju příliš dlouho, je mi jasné, že v devíti z deseti případů musí v těchto případech dojít ke katastrofě. Ale teď došlo právě k té jediné výjimce. Míč odletěl z přesného středu mé hole, nečekaně přesně kopíroval oblouk dráhy, tzv. „dogleg“, a poskakoval po čerstvě ostříhané fairwayi, dokud nám nezmizel z očí. 

Následovalo hluboké mlčení, podobné tomu, k němuž prý dochází po zemětřesení. To bylo nakonec přerušeno charakteristicky drsným výrazem překvapení a obdivu mého přítele Calvina. A pak se mě Peter nesměle zeptal, jak se mi ten zázrak podařil.

Na svoji odpověď nejsem vůbec hrdý, ale omluvou mi je utrpení, které mně po celou tu dobu provázelo. Řekl jsem: „je třeba pamatovat na radu slavné  Babe Zahariasové, největší golfistky všech dob“. „Jaká to je rada?“ zeptal se nesměle Peter. Vykřikl jsem: „UVOLNĚTE SE a NECHTE LETĚT!“

Můj míč skončil 50 yardů před greenem. Zahrál jsem wedží, pět stop od jamky. Následoval birdie. Svět se v té chvíli zdál být plný nebeského jasu a ptačího zpěvu.

I když moje nelichotivé skóre se už nedalo nijak podstatně napravit, zbývajících pět jamek jsem si zahrál s velkou chutí. Když Peter opakoval na každé jamce svůj rituál, Calvin ho vždy povzbudil radou Babe Zahariasové. Jeho údery však měly trvale sestupnou kvalitu, zatím co já jsem se - bez cizí pomoci - stále zlepšoval.

Po skončení hry se s námi Peter chladně rozloučil. Nemyslím, že si s námi bude chtít ještě někdy zahrát.

 

Pátek, 28. srpna

V osm hodin ráno jsme měli odpaliště čistě jen pro sebe. Byl k tomu důvod – hustá mlha – což nám připomnělo, že nastává podzim.

Calvinovy cvičné švihy jsem z druhé strany odpaliště viděl jen nezřetelně. Následoval jeho masivní drive, někam směrem doleva od neviditelné fairwaye. Tupě jsme zírali do šedobílé stěny, která pohltila míč.

Já jsem se připravoval k odpalu právě ve chvíli, kdy jsme zdáli zaslechli bolestivý výkřik. To nás přivedlo k poznání, že nejsme v tomto tajuplném světě sami. V Calvinově zlostné reakci však nebylo nic, co by vyjadřovalo milosrdenství. Což pro mě znamenalo znovu hledat způsob, jak se od takového jeho chování distancovat.

Opatrně jsme v mlze pátrali a zaslechli slabé sténání a nářek. K mému ulehčení však zůstával stále daleko a zřejmě neměl s naším počínáním nic společného. Zahrál jsem proto svoji druhou ránu a šel jsem spolu s Calvinem a s jeho kletbami hledat jeho míč.

Zdálo se, že jsme v tomto mrtvém světě zcela sami. Trvalo nám pět minut, než jsme míč našli; v nevábné poloze, vedle roztržené krabičky cigaret, na které byla napsána vulgární slova, vyjadřující tři různé názvy pro toaletu. Jejich smysl byl jednoznačný a nezanechával nejmenší pochybnosti. 

V šedivé mlze jsme byli odkázáni jen sami na sebe. Na 15. jamce, dosud při rovném skóre, si Calvin za mými zády, bez rozpaků ulevil a zcela tak narušil moji koncentraci. Zahrál jsem pak 8 ran proti jeho 5. Spravedlnost však na sebe nenechala čekat. Na 16. jamce jsme si museli oba přihrát před neviditelný potok, těsně před greenem.

Zahrál jsem naprosto nepodařenou, topnutou ránu 9 železem, což Calvin kvitoval škodolibým smíchem. Míč odletěl do šedého ticha s jasným vzkazem, že skončil ve vodě. Calvin pak záměrně předstíral své sympatie a minuty hledal můj míč v potůčku. Dokonce si namočil i kalhoty.

Nakonec se nešikovně vyškrábal po svahu a chvíli nato jsem uslyšel jeho zuřivý výkřik. Zrychlil jsem krok a uviděl, jak v hrůze zírá na okraj greenu. Ležely na něm dva míče. Ten bližší k praporku byl můj. 

Snažil jsem se vysvětlit, že šikovný úder 9 železem, který by se mohl jevit jako socket, vyžaduje cvik a umění, Calvin mě však umlčel invektivami, které tady nechci opakovat. Není proto divu, že patoval na třikrát. Já jsem pat  proměnil a jamku udělal na 4 rány. Protihráč mi neblahopřál.

Když Calvinův drive na 17. jamce skončil za malým, zakrslým stromem v hluboké trávě, bylo jasné, že by to vyžadovalo lepšího hráče než je on, aby zahrál slušnou ránu. Řekl jsem mu to. Svinul se do polohy, která mi připomínala Hoffnungovy kreslené seriály, zobrazující dirigenty v akci, a přemístil  stromeček o něco dále než míč. Získal jsem na něho další dvě rány. A o jednu ránu jsem vedl, v jamkovce i ve hře na rány.

18. jamku jsem začal hrozně a před green jsem se dostal až třemi nepovedenými ranami, včetně zpackaného čipu. Calvin byl dvěma ranami devět stop od jamky a škodolibě se mi vysmíval. Snažil jsem se zahrát pat co nejblíže k praporku, abych ho pak mohl s jistotou proměnit, a zahrát tak jamku na pět ran, což by mi v konečném výsledku zajistilo remízu. Praporek však byl hodně daleko, na vzdálené straně greenu a navíc přes řídnoucí mlhu jen těžko viditelný.

Poslal jsem míč po nasáklém trávníku a šel jsem pomalu za ním. Na nerovném povrchu poskakoval ze strany na stranu. Osm stop před jamkou se zdálo, že délka bude správná. Po čtyřech stopách se stočil, a skutálel se do jamky. 

Zoufalý Calvinův výkřik, plný hrůzy a agonie, vyděsil šest hráčů na prvním greenu, kteří k nám přiběhli v domnění, že tu došlo k neštěstí. Byli to první živí tvorové, které jsme ten den na hřišti viděli. Jeden z nich mi poradil, abych v případě opakovaných Calvinových invektiv vzal svůj rodný list, šel k soudu a zažaloval ho. Odpověď, která následovala, by měla být zaznamenána a předložena k posouzení sekretáři golfového klubu.

 

 

POZOR NA NĚHO - JE OZBROJEN A NEBEZPEČNÝ                            

                                                               Golf má armádu neviditelných hráčů,

                                                                stínové bataliony, které mohou být vidět

                                                                jak obcházejí okolo hřiště a jejichž přítomnost

                                                                lze zjistit podle létajících drnů a zoufalých

                                                                nářků.

                                                                (Michael Green)

 

Jim Gregson se stal majitelem vlastních golfových holí, a je připraven čelit každému, kdo by s ním chtěl změřit síly.

 

Středa, 1. července

Ode dneška jsem vlastníkem polovičního setu golfových holí, které mi přenechal jejich obtloustlý majitel, jenž se zralé úvaze rozhodl skoncovat s touto bláznivou hrou. Ze dveří svého domu, a s viditelným zadostiučiněním, sledoval můj odjezd. Působil dojmem člověka, kterému se podařilo zbavit nepříjemné závislosti.

 

Méně nadšená byla moje žena Rose, i když jsem ji ujistil, že náš starý pokojský vysavač ještě něco vydrží. A hned jsem zkusil svůj nový patr, navzdory jejím protestům, že jí to překáží při sledování televize.

 

Vyleštil jsem a nablýskal ocelové šafty mých nových holí. A abych vychutnal měkké, gumové gripy, tolik rozdílné od tvrdých kožených na mých starých holích po otci, hned jsem je šel vyzkoušet do pozdně večerní, tmavé a větrné zahrady.

 

Pátek, 3. července

Poprvé jsme s Calvinem hráli svými vlastními holemi. Calvin je koupil od přítele, který mu je před třemi měsíci půjčil, ale které od té doby již značně ztratily na své bývalé kvalitě.

 

Když jsem míjel hráče na sousedních drahách, všiml jsem si, že se již přestali zajímat o moji hru. Stal ze mě jiný hráč, odpalující míče s naprostou samozřejmostí, už bez nároku na někdejší výmluvy. Cítil jsem, že moje hra ztrácí svůj charakter, i když Calvin poznamenal, že bez takového charakteru se člověk může klidně obejít.

 

Přece jen nám však nějakou dobu trvalo, než jsme si na nové, dnes již naše vlastní hole zvykli. Nijak nás však nepovzbudilo, když jsme na 15. jamce uviděli sedět na kraji rybníčku melancholickou postavu šedovlasého, asi padesátiletého muže. S výrazem tichého zoufalství a hněvu, který nám naháněl hrůzu, lámal přes koleno své hole a házel je do vody. Doprostřed vodní hladiny.

 

Tiše a bez emocí nám vysvětlil, že se již několik let rozhodoval s golfem skončit, a že rozhodnutí odkládal jen v marné naději, že se mu přece jen podaří dosáhnout jednou zlepšení. Dnes však, po 14 jamkách solidního golfu, zahrál wedží tři ostudné rány, které všechny skončily ve vodě. A utopil tak své poslední tři míče.

 

Na místě se rozhodl, že s golfem končí a za žádnou cenu se k němu nevrátí. A okamžitě, systematicky začal ničit nástroje svého utrpení, aby si to snad ještě někdy nerozmyslel. A definitivně se tak rozloučit se světem golfu. 

 

Z jeho nesmlouvavého odhodlání a chladnokrevného způsobu exekuce vyzařovala hrůza. Většinu holí se mu dařilo snadno lámat přes koleno. Odolávalo pouze 7 železo, takže ho nakonec zvedl nad hlavu, zuřivě přerazil o strom a se zvoláním „vezměte si ho, bastarda“, hodil do vody. Teprve pak se zase zklidnil.

 

Nijak ho nevzrušilo, když Calvinova nepodařená rána zasvištěla těsně nad jeho hlavou a skončila ve vodě na vzdálenější straně rybníčku. Dokonce i já, který jsem u Calvina již na ledacos zvyklý, jsem ustrnul nad brutalitou jeho reakce. Připadalo mi to jako nestoudné, hrubé znesvěcení pohřbu. Moji omluvu ten muž přijal se smutným porozuměním.                                                                                  

 

Potkali jsme se s ním asi za dvacet minut, cestou na 17. green. Kouřil dýmku a upřeně hleděl do místa, kde ve vodě zmizely jeho hole. Na chvíli jsem za ním tiše zastavil a pomyslel na Tennysona a Excalibur.

 

Nebyla tu však žádná „silná, mystická, aksamitem zdobená, skrytá paže“, schopná vytáhnout z hlubin jeho 7 železo a znovu povolat jejího vlastníka ke golfovému poslání.

 

Opustili jsme ho a nechali na břehu sedět a rozjímat, jako rybáře bez rybářského náčiní. Já jsem se instinktivně přitiskl ke svým holím a uvědomil si, jak uprostřed našeho golfového života jsme blízko smrti.

 

Středa, 15. července

Tento den jsme se poprvé rozhodli vyhledat golfového soupeře. Dva pracovníci našeho sociologického oddělení neváhali projevit zájem o tento buržoasní sport. Oba jsou členy soukromého klubu a mají shodný handicap 17. Mysleli si, že to na nás udělá dojem, ale to neznali Calvina. Ujistil je, že jeho hra a moje patování stačí na lepší hráče, než jsou oni.  A že se nebudou vyrovnávat handicapy, takže že budeme hrát ze stejného základu, ex equo.

 

Naši soupeři rychle dohodli sázku o 5 liber. Překvapilo mne, že sociologové, kteří si vydělávají na živobytí tím, že odsuzují a kritizují spotřební společnost, nedokáží skrýt svou vlastní chamtivost.

 

Pátek, 17. července

Když jsme se v časných ranních hodinách sešli na odpališti, byl mezi námi na první pohled zřetelný rozdíl.

 

Naši protivníci byli oblečeni do prvotřídních Pringle svetrů, tartanových kalhot a nablýskaných kožených golfových bot.  Měli troleje, masivní bagy a sadu nablýskaných holí. Ve výbavě měli golfové rukavice a na hlavách nové čapky s názvem jejich klubu. Dokonce vybalili i nové míče.

 

Na Calvina to neudělalo dojem. Měl kriketový svetr a na hlavně obnošenou kriketovou čepici. Během čekání na odpališti si svým obvyklým praktickým způsobem dvakrát obtočil tkaničky kolem starých kriketových bot. Plivl si na ruce a oznámil, že je připraven.

 

Moje bílé golfové boty již vykazovaly známky častého použití. Vytahaný svetr mi sice stále slouží, ale jsou na něm patrné stopy mých častých návštěv v trnitých keřích a v houští. Rose mi s jistou neochotou vyprala mé golfové kalhoty, i přesto však na nich zůstaly stopy nešťastné události, o které jsem minule psal.

 

Počátečních několik jamek bylo nezajímavých. Na prvních šesti jsme byli nerozhodně. Na 7. jamce však přišel čas pro moji inspirativní hru, která Calvinovi během našich vzájemných utkání tolik vadí. Drive jsem trefil příliš nahoře a míč skončil na levé straně v hustém porostu. Když jsme ho nakonec našli vytáhl jsem z bagu trojku dřevo. Bill a Benn se na sebe s porozuměním  usmáli.

 

Prudce jsem udeřil, kontakt s míčem však byl nečekaně dobrý. Ten letěl vysoko nad hustým porostem podle fairweje, se silným banánovým slicem, a skončil necelých 10 yardů od greenu. Nedokázal jsem skrýt své překvapení a radost.

 

Když ostatní skončili na greenu, vzal jsem 7 železo a zahrál pitch and run. Míč po nerovném povrchu poskakoval ke greenu, a tam se pomalu blížil k jamce, do které nakonec spadl. Dostalo se mi projevů uznání od diváků v sousedícím parku a také Calvin nedokázal skrýt své nadšení.

 

Na 8. jamce došlo k události, kterou i méně zkušení hráči než já, však mohli předvídat. Moji tři spoluhráči dnes o ní mluví jako o „traktorové ráně“.

 

Můj topnutý drive skončil asi sto yardů od nedalekého modrého traktoru, který se právě pokoušeli nastartovat čtyři muži. Signalizovali mi, abych hrál a pak se sadistickým zájmem sledovali, jak si poradím. Zvolil jsem 3 dřevo, se kterým se mi před chvílí tak dařilo. Vzal jsem si k srdci profesionální moudrost, opakovanou v každé golfové příručce, že před úderem si musím v duchu představit dráhu míče.

 

Podařilo se mi to dokonale, jen s výjimkou výšky. Míč mi od hole odletěl jako střela, zpočátku směrem vlevo od traktoru a nějakých pět stop nad zemí. Pak se však ďábelsky stočil a s ohlušující ranou málem prostřelil kapotu stojícího traktoru. Na to vyletěl vysoko do vzduchu, přelétl stromy nad fairwayí , proletěl mezi nohama nic netušícího muže, který rozmlouval se svým partnerem na 1. greenu a skončil pod řadou trolejí za 1. jamkou.

 

Z poza traktoru se nesmírně opatrně vynořily čtyři hlavy. Když jsem se k nim blížil, nejstarší z nich se dal na útěk do blízkého lesa. Na omluvu jsem mával svou holí, 3 dřevem, což on patrně pochopil jako můj další útok. Řidič traktoru nepřetržitě třel loktem bílou stopu, kterou na kapotě zanechal můj míč. Šlo o chorobný symptom, prý příznačný pro lidi s dlouhodobou duševní poruchou.

 

Hráči na prvním odpališti vytvořili kolem mého míče půlkruh a čekali, co si počnu. Odmítl jsem se však podílet na jejich další zábavě. Calvinovi se totiž podařilo zahrát na greenu obtížný putt a tak jsme se ujali vedení o jednu ránu.

 

Na 10. a 11. jamce jsem pokračoval ve svém trápení, ale Calvin, inspirován svou odpovědností, zahrál v obou případech par – první z nich byla vítězná jamka, druhá půlená. Na 12. jamce jsem ale vstal z mrtvých: perfektní 5 železo a pat z šesti stop znamenal dvě rány, birdie. A vedli jsme o tři rány.

 

To s našimi soupeři viditelně otřáslo. Začali si navzájem radit, a když to nepomáhalo, byli ještě nervóznější. Tvrdili, že hrajeme neodpovědně a naše upřímné, dobře myšlené žerty považovali za spíše za urážlivé.

 

Na 15. jamce jsme již byli dormie 3, takže zápas pro nás mohl skončit při nejhorším remízou. Naši soupeři to však nevzdávali a pohodlně vyhráli 16. jamku. Na 17. jamce se schylovalo k pohromě. Calvin ztratil míč v bažinatém terénu vlevo od greenu. Já jsem se dvěma zcela nekontrolovanými ranami dřevem dostal 80 yardů vpravo a 30 metrů daleko za green. Odtud jsem však dobře zahranou wedží dostal míč 12 stop od jamky a proměnil pat. Zvítězili jsme 2&1.

 

Bill a Ben nevypadali dobře, sportovně se však na nás usmáli a rozloučili se. Klubovní bar dosud nebyl otevřen a tak naložili golfové vybavení do svých aut a tiše odjeli. Prohraných pět liber si však s sebou nevezli.

 

Golf je nádherná hra, sloužící k utužení přátelství. Alespoň se to píše ve všech knihách.

Kontakt

Sportovní klub Michal Michal Černohubý
Nová cesta 758
Dobřichovice
25229
+420737286787 33misak33@gmail.com